Až na kost
Nižší váha = lepší výkony. Jednoduchý recept, kterému věří řada závodníků i trenérů. Evidentně totiž funguje. Olympijské hry, ale i krajské přebory, vyhrávají zpravidla vytrvalci a vytrvalkyně s dramaticky nízkým poměrem výšky a hmotnosti (BMI). Jsou to jedinci, které jejich ektomorfní postava pro úspěch ve vytrvalostním sportu předurčuje.
Ovšemže existuje mnoho výjimek. Chris Solinski, bývalý americký rekordman na 10 000 m (26:59.60) měří 185 cm a závodil zhruba na 73-75 kg. Díky enormní síle a bezprecedentní ekonomice běhu se mu v USA až do doby Galena Ruppa nikdo nevyrovnal. Také legendární Petra Kamínková vzpomínala, jaké narážky si musela vyslechnout na svou postavu. Více než 40 mistrovských titulů zavřelo kritikům navždy ústa.
Známý český trenér nedávno zastavil po závodech mladou běžkyni, aby jí vytknul, že přibrala. Na tváři dívky okamžitě vytanuly slzy, nicméně atletický harcovník nehnul brvou, neboť byl přesvědčen, že jí právě věnoval tu nejlepší radu. A ona by možná skutečně běhala rychleji, ale pouze do doby, než by její kalorický deficit vyústil v zranění nebo přetrénování. Lpění trenérů na bezhlavém snižování váhy je tak především projevem vlastní lenosti a neochoty individualizovat trénink.
Komentování váhy není doménou pouze trenérů, ale je zcela běžnou součástí konverzace i mezi závodníky a fanoušky. Když na jaře potkáte svého “vyšvihaného” konkurenta, vyvolá to ve vás už před závodem určitě respekt. Znám také běžkyni se skvělými osobáky, která ale v poslední době odmítá závodit. Běhání jí sice stále baví, ale není zvědavá na poznámky okolí, že by “asi potřebovala vrhačský dres”.
Paradoxně není přípustné ani závodit až na kost, jinak se vaše "anorexie" stane veřejným tématem na sociálních sítích. Loni vedla takovou facebookovou kampaň na úkor přední české skyrunnerky lyžařka a politička Zuzana Kocumová. Mnozí aplaudovali. Osočit někoho veřejně z poruchy příjmu potravy, a to pouze na základě fotografie, je totálně podlé. Bez osobní znalosti daného člověka (a jeho skutečného zdravotního stavu) prostě nelze takový soud na dálku vynést. Pravý samaritán napíše diskrétní zprávu a nevystavuje danou osobu na pranýři zatímco sám sbírá lajky. Bohužel takové komentáře nejsou výjimečné a objevily se i po letošním MČR na 10 000 metrů.
Výkonnostní sport rozhodně není zdravý a hledání optimální závodní váhy k němu patřilo, patří a bude patřit. Chodkyně Anežka Drahotová je ukázkovým příkladem sportovkyně, která musela jít se svojí váhou až na samou hranu. Získala mmj. stříbrnou medaili na ME v Berlíně 2018, ale sama pak v rozhovoru pro atletika.cz přiznala, že držet extrémně nízkou váhu bylo trvale neudržitelné: “Učím se závodit s vyšší váhou, kterou momentálně mám. Není jednoduché udržet ideální závodní váhu po celý rok. Není to přirozené a tělo si potřebuje po těch letech také trošku odpočinout.”
Důležité ovšem je, aby u mládeže působili trenéři, kteří dokážou symptomy poruchy příjmu potravy rozpoznat, nebudou je necitlivým přístupem aktivně podporovat a dokážou své svěřence nasměrovat do odborné péče. V případě dospělých závodníků už jde o svobodné rozhodnutí každého jednotlivce. Můžeme se nad kostnatými závodníky pohoršovat, ale ve vytrvalostním sportu, kde se honí každá vteřina, je to pokrytecké. Koneckonců, když přijedou čeští běžci do Keni, první co jim domorodci kladou na srdce je to, že musí svým běžeckým snům opravdu věřit, a hned potom, aby zhubli.
Galerie
Komentáře
Pro přidání komentáře je nutné být přihlášen.