Havlena: Moderní pětiboj byl toxický, v běhu jsem se našel

Za pár dní tě čeká MČR v maratonu. Jelikož jsi v dubnu v Berlíně zaběhl poloviční trať za 1:06:47, budeš v Praze patřit do širšího okruhu kandidátů na medaili. S jakým časem (umístěním) bys byl spokojen?

Vzhledem k tomu, že se jedná se o můj první silniční maraton, nekladu si přehnané cíle. Moji trenéři odhadují, že mám na čas okolo 2:20, ale pro mě bude klíčové hlavně nepřepálit tempo a zvládnout občerstvování během závodu.

MČR v Praze bude sice tvým prvním silničním maratonem, nicméně už plánuješ běžet v září půlmaraton v Kodani a v prosinci maraton ve Valencii. V Česku by ti většina trenérů řekla, že bys měl ve svém věku (22 let) běhat hlavně dráhu. Co tě vede k tak brzké specializaci na dlouhé tratě?

V tréninku se dráze nebráním a uvědomuji si, že na rychlosti musím pořád pracovat, protože se jedná o moji největší slabinu. Dlouhé tratě mě ale lákaly odjakživa a věřím, že kvalitní maraton může s dobrou přípravou a motivací zaběhnout i mladý závodník. Trenéři, které jsem v Česku poznal, se vždy tvářili, že ví, co je pro mě nejlepší a co přesně musím dělat. Zpětně to vidím tak, že drtivá většina z nich měla minimální znalosti, nedokázala se svěřenci individuálně pracovat a prosazovala hlavně svoje zájmy.

Atletika nebyla tvým prvním sportem, Až do juniorů jsi patřil k nadějím českého moderního pětiboje. Jak jsi se k pětiboji dostal a proč v něm už nepokračuješ?

K modernímu pětiboji mě přivedla moje sestra. Náš otec pro nás dokonce založil oddíl, protože u Brna, kde jsme bydleli, žádný oddíl moderního pětiboje tehdy nebyl. Nakonec jsem u pětiboje zůstal sedm let. Příčin konce mé pětibojařské kariéry bylo více. Prostředí moderního pětiboje na mě působilo velmi toxicky. Měl jsem řadu zranění a vyhořel jsem i psychicky. Vše vyvrcholilo na podzim 2019, kdy jsem na jednom plaveckém tréninku jednoduše nemohl přejít ze šatny na bazén.

Z disciplín moderního pětiboje ti šel nejlépe běh. V roce 2018 jsi se nominoval na MS v běhu do vrchu v Andoře a následně tam doběhl jako nejlepší český junior. Byl to rozhodující okamžik, kdy šel pětiboj na vedlejší kolej?

Okamžik, kdy jsem pochopil, že patřím do běžeckého světa, přišel ještě o dva roky dříve na MČR v běhu do vrchu 2016. Startoval jsem v juniorech, a i přestože jsem tam patřil mezi nejmladší, tak jsem doběhl na čtvrtém místě. Nešlo ale ani tak o umístění, jako o samotný pocit ze závodu a z běhu. Emotional meaningfulness (pocit smysluplnosti na emoční úrovni) je pro mě rozhodujícím faktorem. Výsledek v jakémkoliv sportu je totiž velmi nejistý a nejdůležitější je můj vlastní pocit, bez ohledu na názory okolí.

V posledních letech tvé běžecké výkony negativně ovlivňovala častá zranění. S čím jsi se potýkal?

Zraněních mě potkalo opravdu hodně. Největší překážkou byly rozhodně únavové zlomeniny, kterých jsem měl dosud osm.

Na IG jsi otevřeně psal také o svém boji s bulimií. Poruchy příjmu potravy jsou mezi běžci časté, nicméně přiznávají se k nim zpravidla ženy. Jak jsi našel, nebo stále hledáš, zdravý vztah k jídlu?

Stravu řeším intenzivně od svých 15 let. Bulimie se u mě rozvinula okolo 18 let. Překlenula se do anorexie a následné velmi restriktivní diety. K tomu se přidaly úzkosti a sebepoškozování.

Je pravda, že u běžců-mužů se o poruchách příjmu potravy začíná mluvit až nyní, např. Jack Liam Smith na konci února sdílel příspěvek o RED-S (relative energy deficiency in sport). Ve zkratce by se dalo hovořit o chronicky nízkém kalorickém příjmu, který se negativně promítne na zdraví závodníka.

Hledat zdravý vztah k jídlu je velmi náročné, ale naštěstí už jsem z nejhoršího venku a snažím se teď upevňovat lepší stravovací návyky.

Vystudoval jsi brněnské Gymnázium Matyáše Lercha. Proč jsi se rozhodl, že vysokou školu absolvuješ v zahraničí? A bylo Švýcarsko (Ženevská univerzita) tvoje první volba?

Vystudoval jsem šestiletou francouzskou sekci - předměty jsme měli ve francouzštině a maturita odpovídala jak českému, tak francouzskému formátu.

Pro Ženevu jsem se rozhodl z vícero důvodů. Nechtěl jsem zůstat v Česku, hledal jsem univerzity, kde se dá studovat psychologie, nacházejí se ve frankofonním regionu a ideálně i blízko hor. Ženevská univerzita tohle všechno splňuje a navíc patří k těm nejlepším na světě, proto jsem strašně rád, že jsem se sem dostal.

Jak náročné studium psychologie v zemi helvétského kříže je?

Jsem tu již třetím rokem a začal jsem studium magistra. Studuji ve francouzštině, ale povinnou literaturu máme většinou v angličtině, takže musím aktivně zvládat dva cizí jazyky. Zkoušky jsou těžké a máme pouze jeden pokus za dané zkouškové období. Tento semestr také pracuji na stáži ve společnosti Novartis. Vedle studia si ještě přivydělávám jako barista.

Běháš za Stade Genève, kde jsi členem skupiny trenéra Marco Jagera, ve které se mnoho let připravoval i Julien Wanders, evropský rekordman v půlmaratonu a na 10 km. Liší se švýcarský přístup k tréninku od toho českého?

Nejprve bych chtěl vyzdvihnout, že ve Švýcarsku mají trenéři ke svěřencům velmi lidský přístup. Mám dva trenéry - Marco Jager sestavuje trénink pro skupinu se zaměřením na dráhu a Baptiste Fieux mi pak ještě připravuje speciální maratonský trénink. Oba dva mě podporují, snaží se mi porozumět a přizpůsobit mi trénink na míru. Na nic podobného jsem v Česku nenarazil a vážím si toho.

Pro ilustraci, jak to tady chodí: když chtěl Julien Wanders začít běhat maraton, trenér Jager, který Wanderse vedl už od 15 let, řekl, že si netroufá běžce tak vysoké úrovně připravit i na maraton a doporučil mu, aby přešel k italskému trenérovi Renatu Canovovi. Nadále spolu ale zůstávají v přátelském kontaktu. Neumím si představit, že by se něco obdobného stalo v Česku.

Jak vypadá tvůj typický tréninkový týden v přípravě na maraton?

Nerad bych šířil tréninkové plány svých trenérů, v poslední době občas něco přidám na IG, ale cítím se u toho trochu provinile. V součtu naběhám přes 180 km týdně. Běhám ráno nebo večer, přes den studuji a pracuji. Budím se mezi čtvrtou až šestou hodinou ráno (včetně víkendů) a snažím se stihnout vše, co jsem si naplánoval. Únava mě občas donutí zařadit trénink nižší intenzity, než jaký byl původně v plánu. To vše ale konzultuji s mými trenéry. Je jasné, že pro výkonnostní trénink není můj harmonogram ideální, ale snažím se být člověk, ne pouze sportovec. Nechci být definován pouze výkony v běžeckých tabulkách.

Vím, že plánuješ ve Švýcarsku zůstat natrvalo. V čem je pro tebe život v Ženevě lepší, než byl v Česku?

Odejít na univerzitu do zahraničí pro mě byla první příležitost opustit Česko na delší dobu. Cítil jsem, že musím zmizet a začít znova. Ženevu už teď považuji za svůj domov, mám okolo sebe skvělé lidi, imponuje mi švýcarská mentalita i každodenní atmosféra v Ženevě. Můžu tu být prostě sám sebou. Tenhle pocit mi v Česku chyběl. V Ženevě jsem se také naučil více pomáhat druhým.

Žít ve Švýcarsku je samozřejmě finančně náročné, obzvláště pro studenty. Vážím si toho, že mě moje mamka chce i na studiích v zahraničí podporovat, ale odmítám to. Postavit se na vlastní nohy a získat nezávislost pro mě byl velký krok, díky kterému jsem dospěl a začal si opravdu vážit sám sebe. Přijímat výzvy a obstát v obtížné životní situaci je pro mě více než vítězství v závodě.

České fanoušky jsi trochu zmátl změnou křestního jména z Jan na (ve frankofonním světě srozumitelnější) Yann. Nedělali ti se změnou jména na matrice nějaké problémy?

Na matrice s tím žádný problém nebyl. Nejedná se o drastickou změnu, navíc jsem ji objektivně odůvodnil. V rodině z toho moc nadšení nebyli, ale já si do věcí moc mluvit nenechám.

V minulosti jsi se věnoval zpěvu a fotíš také akty. Co dalšího tě v životě baví?

Ke zpěvu bych se velmi rád vrátil. Občas se mi podaří zajít si do opery nebo na balet. Umění a kulturní scéna je v Ženevě na vysoké úrovni, z toho jsem opravdu nadšený. Akty rozhodně nejsou nic, čemu bych se seriózně věnoval. Tréninky, práce, studium, jídlo - to vše vyžaduje sebeovládání a kontrolu a velmi často cítím, že se potřebuju trochu utrhnout ze řetězu, udělat něco, co by moje seriózní “já” nikdy neudělalo. Nehledám v tom sexualní podtext, jenom jakousi vzpouru proti své vlastní vážnosti.

Profil Yanna Havleny na IG