Kučera: desítka pod třicet nebyla problém
Kudy vedla vaše cesta k atletice?
Nejprve jsem běhal jen školní závody a docela mi to šlo. Vyhrál jsem tehdy prestižní celorepublikový Běh Rudého práva. Skutečně trénovat jsem ale začal až ve čtrnácti letech u Zdeňka Šourka, jehož syn Pavel byl také výborný běžec. Můj první závod na dráze byla osmistovka v domovském Ústí nad Labem. Běžel jsem v půjčených tretrách, které byly sprinterské a byly mi větší. V cíli pak trenér koukal na stopky - 2:02.6 - a povídá: “čoveče, asi jsi zaběhl československej žákovskej rekord”.
Jak příprava u trenéra Šourka vypadala?
Trenér Šourek byl přísný, ovšem uměl taky pochválit. Běhal jsem pod ním čtyři roky a v podstatě to byl jediný kouč, kterého jsem kdy poslouchal. V jeho skupině převažovali mílaři z ústecké sportovní základky, dost jich ale postupně odpadlo. Kromě stadionu jsme často trénovali na 1050 metrů dlouhém okruhu na Střížovickém vrchu.
K atletice jste přivedl i bráchu Martina?
Ano, ale brácha byl spíše sprinter, a proto trénoval v jiné ústecké skupině u Ernesta Laluhy. Následně šel na vojnu do pražské Dukly, vyhrál osmistovku na halové republice 1993 a má i dvě medaile ze štafety 4x400 metrů. Po vojně jsem bráchu chvílí trénoval, ale nějak ztratil motivaci a dal se radši na podnikání.
Podědili jste výjimečné sportovní geny?
Táta byl ústecký přeborník na 1000 metrů, jezdil na běžkách a závodně tancoval. Máma dělala judo. Rodiče se jezdili na mé závody dívat, ale někdy zažívali na tribuně horké chvilky. Na MČSSR juniorů 1989 na Strahově mi trenér Šourek nařídil speciální taktiku. Měl jsem běžet celý závod na 1500 metrů zezadu a nastoupit až na poslední třístovce. Rodiče o tomhle plánu nevěděli a s hrůzou sledovali, jak běžím dlouho na chvostu. Nakonec jsem tenhle hodně pomalý závod vyhrál za 4:13.45. O dva týdny dříve jsem na MČSR na Julisce zaběhl čs. dorostenecký rekord 3:49.56 (pozn. tento rekord překonal až v r. 2019 Jakub Davidík) a skončil jsem na čtvrtém místě.
Zdá se, že jste šel od úspěchu k úspěchu. Nejprve žákovský rekord na 800 metrů, pak dorostenecký rekord na 1500 metrů, už v 18 letech jste vyhrál HMČSR na 1500 metrů a v roce 1991 jste zaběhl i dodnes nepřekonaný juniorský halový rekord 3000 metrů (8:13). Cítil jste se tehdy jako nastupující běžecká hvězda?
Já jsem to tak nebral. Skončil závod a další byl přede mnou. Nechtěl jsem usínat na vavřínech. Kolem mě byla řada dalších dobrých běžců, například stejně starý Honza Pešava. Každopádně jsem věděl, že se atletikou můžu živit. Už v dorostu jsem měl první nabídku z Jablonce a na vojnu jsem pak šel do Rudé hvězdy Praha (dnešní Olymp), kde mě krátce trénoval Pavel Tunka. Po vojně jsem byl dál zabezpečovaný Olympem, ale vymohl jsem si, že budu trénovat v Ústí nad Labem. Byl jsem vždycky ústecký patriot a nikde jinde jsem žít nechtěl.
Těsně před sametovou revolucí jste odjel s čs. reprezentací do Severní Koreji. Co jste tam zažil?
V srpnu 1989 se v Pchjongjangu konala dorostenecká olympiáda pro socialistické země pod názvem Družba. Běžel jsem tam 800 a 1500 metrů plus ještě štafetu 4x400 metrů.
A trochu jsem tam taky zlobil. Nechtěl jsem se chodit dívat, kde všude Kim Ir-Sen upustil kapesník. Můj vrchol měl ale teprve přijít. Jedli jsme vždy společně s ostatními reprezentacemi v obrovské hale ověšené lampiony. Z kazeťáku tam na dobrou chuť vyhrávala místní hudba, která mi lezla čím dál víc na nervy. Jednou už jsem to nevydržel, magneťák jsem vypnul a dal do něj kazetu Londýnského symfonického orchestru (kazeta patřila desetibojaři Tomáši Dvořákovi). Když jsem to zapnul, tak všem soudruhům spadla brada. Za trest jsem pak dostal napsat referát o Severní Koreji. Dodneška si proto pamatuju, že se Pchongjang dříve jmenoval Fenjan. (směje se)
Zajímavá byla taky cesta zpátky. Nejprve jsme letěli do Novosibirsku, kde byla na jedné straně města bažina, na druhé straně moře a všude komáři. Tam jsme čekali půl dne, než nás vzali vrtulovým letadlem, společně s králíky, kozami a slepicemi, až za severní polární kruh do Norilsku. Odtud jsme pokračovali stále ještě letecky přes Moskvu do Bratislavy a pak vlakem domů. Celá tato anabáze trvala několik dní.
Lepší zahraniční zážitky jste měl určitě z krosových šampionátů - reprezentoval jste 4x na MS a 1 x na ME. K tomu máte doma také jeden československý a tři české krosové tituly.
Krosy jsem miloval, protože jsou mnohem pestřejší a zábavnější než dráha. Připravoval jsem se na ně i výběhy dlouhých kopců na Střížovický vrch. Nejvíce si určitě cením MS v krosu 1991 v Antverpách, kde jsem doběhl jako 22. junior (a 2. nejlepší Evropan). Na krosech se scházela vždy vybraná konkurence, třeba na MS v Budapešti 1994 jsem běžel s Paulem Tergatem a Haile Gebrselassiem.
K domácím titulům bych chtěl dodat, že jsem byl o jeden okraden. (směje se) Když jsme totiž jeli v roce 1993 na MČR v krosu do Brna, tak vedoucí ústeckého oddílu zapomněl moji registračku a pořadatelé mi povolili start pouze mimo soutěž. Závod jsem sice vyhrál asi tak o čtyři parníky před Honzou Pešavou, ale titul jsem nedostal.
Osobák na 5000 metrů a 10 000 metrů jste si zaběhl v rozmezí tří dnů. Nejprve jste 23. června 1993 na mítinku v Cottbusu běžel pětku za 13:41 a následně 26. června 1993 na EP v Římě desítku za 29:07. To byla plánovaná kombinace?
Pětka v Cottbusu patřila k mým životním závodům (pozn. čas 13:41 je 15. nejlepší český výkon všech dob). Tam se mi běželo krásně, skončil jsem třetí a předběhl i Štefka. V Římě jsem měl původně běžet také pětku, ale nakonec ji běžel Pešava a mě dali na desítku. Závod jsem si docela protrpěl, protože mě na mondu hrozně bolely achilovky. Myslím, že jsem měl na mnohem lepší čas, ale pak už jsem se desítkám na dráze vyhýbal.
Běžel jste také 3x na MS silničních štafet. Tento šampionát se konal mezi lety 1992-1998 po vzoru japonského Ekidenu (štafeta složená z šesti běžců běžela maratonskou distanci - tři běžci běželi po 5 km, dva běžci po 10 km a jeden běžec 7,195 km).
Na silniční štafety mám taky nádherné vzpomínky. Už můj první šampionát v roce 1992 na Madeiře byl dost nezapomenutelný, protože mě před závodem na černé pláži bodla do lokte nějaká potvora. Ruka mi natekla, ale přesto jsem dal úvodní pětikilometrový úsek za 13:50. Měli jsme vždy dost kvalitní tým, který se vybíral na základě nominačních závodů. Patřili do něj třeba Luboš Šubrt, Ivan Uvizl, Honza Pešava a další borci.
Patřil jste do první generace běžců, která mohla po revoluci jezdit neomezeně na závody do zahraničí. To bylo asi velké lákadlo?
Začátkem devadesátých let jsem vyjel na silniční závod do Marseille a hned jsem si spočítal, že se běháním při tehdejším kurzu franku nebo marky můžu v klidu uživit. Odešel jsem z Olympu a stal jsem se OSVČ, neboli běžcem na volné noze. Zahraniční závody mi dohazoval drážďanský manažer Dieter Albertus.
Kolik se tehdy dalo na zahraničních závodech vydělat?
Nedokážu to říct přesně, ale vzhledem k tehdejším platům u nás, to byly hodně dobré peníze. Prize money se dávaly obvykle až do desátého místa a předem se dostávalo startovné. Jednou jsem v Lübecku vyhrál startovní číslo a zájezd na Newyorský maraton. To jsem samozřejmě využil, kdo by se nechtěl podívat do New Yorku? Nicméně z maratonu jsem si odběhl jen svižnou první desítku, protože mě už za týden čekal další závod v Japonsku. Zároveň jsem běhal několik let ligu v Německu za LG Dresdner SC 1898 a krátce mě podporoval pivovar Zlatopramen.
Jaká byla tehdy na silničních závodech v Evropě konkurence?
Samozřejmě už tehdy běhalo hodně Afričanů, ale dali se porážet, zvláště když už těch závodů měli v nohách víc. Závodilo s námi taky dost Maďarů a Poláků.
Výsledky silničních závodů z devadesátých let jsou hodně neúplné, ale když budeme vycházet jen z toho, co jsem dohledal, tak mezi lety 1992-1996 jste absolvoval minimálně sedm silničních desítek pod 30 minut a dvě desítky pod 29 minut. Zároveň jste držitelem českého rekordu na silniční desítku (28:26), který jste zaběhl roku 1995 v Bonnu.
Musím se přiznat, že jsem o tomhle svém rekordu do letoška ani nevěděl. Podle mě o tom tehdy nepsali ani v novinách. K závodu v Bonnu se ale váže jedna historka. Asi pět set metrů před cílem jsme běželi bok po boku o první místo s jedním Belgičanem a do cesty se nám přimotala nějaká paní, kterou jsme srazili. Já jsem se zastavil a pomohl jí na nohy, ale Belgičan běžel dál, takže tam jsem nějakou vteřinu ztratil a doběhl na druhém místě.
Chci říct, že jsem těch desítek pod třicet minut zaběhnul určitě mnohem víc, než se dá dnes najít na internetu. Bohužel jsem si to nikdy neevidoval, ale desítka pod třicet minut pro mě tehdy nebyla problém.
Přesně před 30 lety, v roce 1993, jste vyhrál v čase 30:03 závod Běchovice-Praha. Musel to být asi hodně těsný závod, protože jste zvítězil s náskokem o pouhou jednu vteřinu před Janem Kamlerem...
Běchovice jsem běžel jen dvakrát, ale jsem rád, že aspoň jednou vítězně. Tenkrát bylo chladno a trochu foukalo. Já špatně vidím na dálku a po tom, co jsem vyběhl Hrdlořezák, jsem začal několikrát předčasně finišovat, protože jsem si opakovaně spletl nějaké reklamní transparenty s cílovou bránou. (směje se)
Jak už jste řekl, běhat desítky pod 30 minut pro vás bylo rutinou. Jak jste na tyto výkony trénoval?
Zhruba od roku 1992 už jsem se trénoval sám, jen občas jsem se na tréninky přidal k Mairichovcům z Bíliny. Jezdil jsem taky na zahraniční soustředění. Byl jsem v JAR a ve Flagstaffu, kde jsem trénoval i s olympijským vítězem na pětku Dieterem Baumannem.
Věřil jsem svému vlastnímu systému. V přípravě jsem běhal zhruba 200 km a v závodním období pak kolem 120-140 km. V týdnu jsem střídal delší a kratší úseky (např. v pondělí dvojky, v úterý pětistovky, ve středu dvoustovky, ve čtvrtek čtyřstovky sic!), v sobotu jsem chodil tempový běh (později na jaře třeba 6-8 km v tempu 3:00-3:05/km) a v neděli dlouhý běh. Postupně směrem k závodnímu období jsem počet úseků navyšoval a zrychloval tempo. Aby člověk byl schopen jít desítku pod 30 minut, tak by měl v tréninku zvládnout například 8x1km v průměru kolem 2:50 s pauzou 90 sekund. Aspoň tak jsem to běhal já.
Proč jste později nepřešel na půlmaraton nebo na maraton?
Objemy jsem na to sice měl, ale delší tratě mě nikdy nelákaly.
Předpokládám správně, že jste se během své kariéry musel setkat i s dopingem?
Na jednom specializovaném lékařském oddělení mi bylo nabídnuto EPO. Tvrdili mi, že bych pak běhal desítku o minutu rychleji. Já to odmítl, nestálo mi to za to a obecně jsem z dopingu měl strach. Na zahraničních závodech se už tenkrát běžně testovalo, i když testy na EPO ještě neexistovaly (pozn. poprvé se na EPO testovalo až na OH 2000 v Sydney). Netvrdím, že nikdo nebral, ale když to řeknu s nadsázkou, tak pro běžce jako byl Tesáček nebo Uvizl bylo hlavním dopingem pivo.
Za jakých okolností jste s profesionální běžeckou kariérou skončil?
Do 28 let mě běhání živilo. Pak jsem musel na operaci s achilovkou a už to tak dobře nešlo. Vydělával jsem si manuálně, než jsem dostal možnost jít k dopravní policii. Hlídkoval jsem s passatem i na motorce. A do práce jsem běhal.
Asi před dvanácti lety se uvolnilo místo na poříčním oddělení, kde působím dodnes. Je to hodně pestrá práce. Kontrolujeme velkou a malou plavbu i rybáře. Málo se ví, že děláme i ski patroly v horských střediscích. Když byly loni požáry v Hřensku, zajišťovali jsme, aby vrtulníky a letadla mohla čerpat vodu z jezera Milada a z Labe. Docházelo tam k dost vyhroceným situacím, kdy se kajakáři přibližovali ke strojům nebezpečně blízko a chtěli si vše natáčet.
K vodě vás to hodně táhne. Prý se věnujete také jachtingu?
K jachtingu jsem se dostal díky rodičům manželky, kteří měli plachetnici. Propadl jsem tomu a teď už mám tři vlastní plachetnice. Momentálně vedu i tuzemský ranking, i když v jachtingu to hodnocení není úplně objektivní. Jezdím hlavně etapové závody v Česku. Na moře mě to neláká.
Na internetu je o vaší běžecké kariéře velmi málo informací, zato vaše hudební kapela Na3Si má webové stránky i kanál na Youtube…
Jsem hudební samouk, ale v roce 2014 mi to nedalo a založil jsem kapelu, kde hraju na elektrickou kytaru, skládám hudbu i píšu texty. Hrajeme něco jako folkrock a občas máme i nějaký koncert.
Jak často dnes běháte a sledujete atletiku?
Bohužel už tři roky neběhám kvůli artróze kolene. V minulosti jsem taky pár lidí trénoval, nejznámější byl asi Jirka Lokšan, který měl i juniorské medaile, ale pak mě přestal poslouchat. V současnosti už atletiku v podstatě nesleduji, nemám na to čas.
Galerie
Komentáře
Pro přidání komentáře je nutné být přihlášen.