Jak se trénuje na olympijský limit?
“Jsme jako trpaslíci na ramenou obrů, takže můžeme vidět dále než oni; ne však kvůli ostrosti našeho zraku nebo síle našich těl, ale proto, že sedíme výš díky jejich velikosti...“ konstatoval už ve 12. století filozof Jan ze Salisbury.
Ve všech oborech lidské činnosti, ať už jde o techniku, medicínu či sport, stavíme na zkušenostech našich předchůdců. Každá generace tak nemusí znovu vymýšlet kalkulačku, očkování proti obrně nebo intervalový trénink.
Při rozhovorech, které jsem v posledních letech vedl, jsem opakovaně narážel na to, že v Česku chybí odborná běžecká literatura a trenéři, kteří dovedli svoje svěřence třeba až na olympijské hry, si svoje “know-how” pečlivě střeží. V zahraničí přitom není neobvyklé, že metodika i tréninky jsou sdíleny veřejně. Kdo zatouží čerpat, může na internetu najít bezedný pramen pro studium a inspiraci. Výčet by byl nekonečný, ale k dispozici jsou například tréninky Eliuda Kipchogeho, přednášky Renata Canovy, tipy Brada Hudsona, blog maratonce Ryana Vaila a samozřejmě stovky deníků opravdu elitních běžců na Stravě.
V USA existují i celé profesionální tréninkové skupiny (např. HOKA NAZ Elite), které svoje krédo postavily na vysoké míře otevřenosti a promyšlené komunikaci s fanoušky. Pochopily, že je to šance, jak veřejnosti zpřístupnit vytrvaleckou říši a samozřejmě na tom také vydělat. Kromě tréninkových plánů pravidelně vydávají videa, podcasty a dokonce i knížky. Díky tomu mají velkou fanouškovskou základnu, která pak neváhá utratit dolary v klubovém e-shopu. A ovlivňuje snad to, že skupina tréninky publikuje její konkurenceschopnost? Asi nijak negativně, protože i při nesmírně nabité americké maratonské kvalifikaci skončily ženy ze zmíněného týmu na 1., 6. a 8. místě. Nebojí se však sdílet ani neúspěchy a třeba otevřené přiznání trenéra, že své svěřence před závodem prostě přetrénoval.
Když letos splnily hned čtyři české ženy limit na OH a radikálně přepsaly české maratonské tabulky, považoval jsem to za neopakovatelnou příležitost. Oslovil jsem proto trenéry E. Vrabcové, M. Joglové, T. Hrochové a M. Stewartové s prosbou o poskytnutí 8-12 týdnů přípravy před kvalifikačním maratonem. Zaprvé jsem tím chtěl běžecké veřejnosti ukázat, kolik úsilí za tréninkem na olympijský limit stojí; zadruhé dokázat, že i v českém prostředí je možné tyto informace sdílet; a zatřetí jsem byl zvědavý, jak odlišné tréninkové přístupy (vedoucí přitom k podobnému výsledku, tj. času pod 2:29:30) jednotliví trenéři zvolili.
K dnešnímu dni jsem bohužel ani jeden tréninkový deník neobdržel. Předesílám, že nechci žádného z trenérů kritizovat - všichni se mnou ochotně komunikovali a vysvětlili mi důvody, proč (přinejmenším nyní) nemohou/nechtějí plán sdílet. Je však na místě se ptát, co se musí stát, aby české atletické prostředí dospělo do stavu, kdy sdílení nebude vnímáno jako slabost? Do stavu, kdy zpětné odhalení zlomku úspěšného plánu nebude považováno za střelbu do vlastní nohy?
Když vydal Emil Zátopek v roce 1955 knihu “Můj trening a závodění” byl už několikanásobným olympijským vítězem a světovým rekordmanem, ale teprve tím, že o svém tréninku otevřeně mluvil se stal skutečným obrem. “Dobře jsem si všímal těch atletů, kteří běhali přede mnou. Učil jsem se od nich a dosáhl jsem nakonec lepších výsledků než oni. A že po mně zase přijde někdo lepší, to je jasné. Připadá mi to jako taková štafeta. Já jsem ji převzal od těch, kteří běhali přede mnou a zase ji předám tomu, který přijde po mně,” vysvětloval Zátopek.
Věřím, že i současní čeští atleti a trenéři mohou na základě vzájemné spolupráce posunout příští generaci vytrvalců daleko za hranice aktuálních národních rekordů. Rozhodnutí je jen na nás: zůstaneme navždy jen trpaslíky, nebo se připojíme k obrům?
Níže naleznete tréninkový deník Pavla Šedíka a můj vlastní deník před letošním MČR v maratonu. Naše výkony (2:27:39 a 2:28:34) jsou lepší než ženský limit na OH (2:29:30), takže mohou poskytnout přibližnou představu o tom, co musely české ženy v přípravě absolvovat.
Komentáře
Pro přidání komentáře je nutné být přihlášen.