Tři Češky v Sapporu

Čtyři Iimitářky na tři letenky

Olympijský limit (2:29:30) splnila jako první už v dubnu Marcela Joglová. V ideálních podmínkách na letišti v nizozemském Enschede zúročila dlouhodobou přípravu v Keni a svým výkonem 2:28:16 vyhověla limitu více než o minutu. Její trenér Pernica po závodě krotil euforii upozorněním, že ani splněný limit nemusí stačit, protože na OH mohou letět pouze tři nejrychlejší závodnice. A následující týdny mu měly dát za pravdu...

Třetí květnová neděle 2021 měla být ve Štýrsku pro maraton příznivá - ranní teploty kolem 10 stupňů, oblačno. Na uzavřeném úseku dálnice S7 se chystala na svůj závod Tereza Hrochová, doprovázená trenérem Bartůňkem. S limitem se u ní příliš nepočítalo, úspěchem by byl určitě i čas kolem 2:32. Pár minut po startu začal běžce ochlazovat lehký déšť, který ovšem brzy přešel v slušný liják... Pro plzeňskou vytrvalkyni to ovšem byla živá voda a stupňovaným výkonem (s využitím klesající tratě v druhé polovině závodu) dokázala zaběhnout v pětadvaceti letech nejrychlejší maratonský debut české historie - 2:29:06.

Poslední bitva o nominaci na OH vzplála o týden později při Pražském maratonu. Trať nebyla ani tentokrát klasická; maratonci se točili na 3 kilometrovém okruhu. I přesto si Prahu pro svůj start vybraly Eva Vrabcová-Nývltová a Moira Stewartová. Předzávodní prognózy favorizovaly Stewartovou, které v dubnu ve Švýcarsku utekl limit o pouhých devět sekund a dlouhodobě se zlepšovala na dráze. Vrabcová, z pozice čtyřnásobné olympioničky (třikrát v běhu na lyžích) a české maratonské rekordmanky, ovšem na předzávodní tiskové konferenci uvedla, že výkon kolem 2:29 by ji rozhodně neuspokojil. Její skutečná forma se ale dala po narození dcery a bez jediného startu v sezoně jen těžko odhadovat.

Pětatřicetiletá matadorka nakonec předvedla v hlavním městě famózní výkon a časem 2:27:07 si zajistila druhý start na olympijském maratonu v řadě, což se ještě žádné Češce nepodařilo. Černý Petr nakonec zbyl na Stewartovou, jež sice doběhla také v limitu - 2:29:28, ale ze zmiňovaných Češek byl její výkon až čtvrtý v pořadí.

Česko bude tak poprvé v dějinách na OH reprezentovat maximální počet (3) maratonkyň - Eva Vrabcová-Nývltová, Marcela Joglová a Tereza Hrochová. Na všech předchozích OH (ženský maraton se běhá od roku 1984) splnila limit vždy pouze jedna Češka.

Vrabcová bez závodů, Hrochová s rychlou desítkou

Po splnění limitu české maratonkyně dalšími starty šetřily. Vrabcová neběžela žádný závod. Joglová absolvovala pětku na ostravském mítinku v osobním rekordu (16:18) a následně odstoupila z Evropského poháru v Birminghamu. Ve stejném závodě se ovšem dařilo Hrochové, která zde zaběhla třetí nejrychlejší desítku na dráze české historie (33:00) a následně už běžela pouze pětku na MČR (16:28), kde podlehla ve finiši Stewartové.

Do Livigna, ale každá sama za sebe

Pro poslední blok olympijské přípravy zvolily maratonkyně shodně italské Livigno (Hrochová si občas odskočila také do rakouského Kühtai), které ve výšce 1816 m nabízí dobré podmínky pro tempové běhy a stadion přímo ve městě. To však neznamená, že by české vytrvalkyně trénovaly společně, natožpak chodily na kafe. Rivalita je (až příliš?) velká a nemohou tedy těžit ze společné přípravy jako třeba Kristiina Mäki s Dianou Mezulianikovou nebo polské maratonkyně Angelika Mach a Aleksandra Lisowska.

Kochijská depka

Vzhledem k anti-covidovým opatřením jsou letošní OH specifické i limitovanými možnostmi aklimatizace (omezená délka pobytu) a počtem členů výpravy.

Už před odletem Tereza Hrochová opakovaně zdůraznila, že bude v Japonsku velmi postrádat svého trenéra Bartůňka. To může být frustrující zejména z toho důvodu, že trenér Vrabec a trenér Pernica ve výpravě jsou. Odpověď na otázku, podle jakého klíče jsou členové doprovodu vybírání, se veřejnost zřejmě nedozví. Na druhou stranu není automatické, že by každý český atlet měl na OH svého trenéra. V Japonsku chybí například Pavel Tunka (trenér K. Mäki), leč u něj je to zejména ze zdravotních důvodů.

Pokud pro předchozí stížnost šlo najít jisté pochopení, méně sympatií sklidily některé příspěvky na sociálních sítích, které začaly přicházet z aklimatizačního kempu Kochi, kam se maratonkyně přesunuly zhruba 10 dní před závodem. V tomto kempu byl - dle striktních pokynů japonských organizátorů - k dispozici pouze stadion plus kilometrový asfaltový okruh.

Následné české reklamace byly nediskrétní a nedůstojné, jakoby stěžovatelky vůbec nebraly v úvahu, že se OH konají uprostřed pandemie. Jakoby neznaly osudy sportovců, kteří museli trávit dny před soutěží na samotce v karanténních ubikacích, nebo nakonec nestartovali vůbec. Trudomyslnost naštěstí nepostihla všechny naše reprezentantky.

Po krátkém pobytu v Kochi nabraly běžkyně směr Sapporo, kde tráví poslední dny před sobotním závodem. I zde jsou ale podmínky k tréninku omezené. Adapt or die.

Trať a klima v Sapporu

Rozhodnutí přesunout maraton (a chodecké disciplíny) do Sappora padlo už necelý rok před původně plánovaným termínem OH. Důvodem bylo chladnější klima - v létě je v Sapporu v průměru asi o 6 stupňů méně než v 800 km jižněji položenému Tokiu.

Pro Sapporo to přitom nebude olympijská premiéra; v roce 1972 se zde konaly zimní olympijské hry (Československo zde získalo tři medaile). Letos ovšem ani místní obyvatelé, známí svojí láskou k maratonu, nejsou pořádání akce zcela nakloněni. V posledních dnech prošetřuje místní policie několik protestních žhářských útoků.

Závod startuje v sobotu v sedm hodin ráno místního času, kdy se dají očekávat teploty kolem 25 stupňů a 70% vlhkost. Ani v Sapporu tedy nebude počasí přát rychlým časům, ale pokud uvážíme, že poslední MS se konalo v Dauhá a předchozí OH v Riu, nejde o výraznou změnu k horšímu. Zároveň nadále platí, že štěstí přeje připraveným, takže někteří maratonci běhali v rámci přípravy třeba i v sauně.

Trať olympijského maratonu částečně kopíruje trasu místního Hokkaido Marathonu. Nejprve maratonci poběží zaváděcí dvanáctikilometrové kolo a následně třikrát zhruba desetikilometrové kolo. Start i cíl je v Odori parku. Trať je převážně rovinatá (celkové převýšení 108 m), s jedním táhlým stoupáním na sedmém kilometru a minimem zatáček.

Favoritky závodu a české naděje

Teprve po vydání původní verze tohoto článku zveřejnili organizátoři konečně startovní listinu, která čítá 88 jmen (z toho 40 Evropanek). Chybí mezi nimi medailistky z Ria, takže je jisté, že se na podiu v Sapporu dočkáme nových tváří.

Žhavou favoritkou na vítězství bude Brigid Kosgei. Sedmadvacetiletá Keňanka zaběhla v roce 2019 v Chicagu světový rekord 2:14:04 a společně s Paulou Radcliffe je jedinou ženou v historii, který běžela maraton pod 2:17. Velmi slušné šance má i její krajanka Ruth Chepngetich (PB 2:17:07), která letos v Istanbulu zaběhla světový rekord v půlmaratonu (64:02). Třetí do trojlístku létajících Keňanek je Peres Jepchirchir (PB 2:17:16), jež vyhrála loňský Pražský půlmaraton, MS světa v půlmaratonu i maraton ve Valencii.

Z Etiopanek se jeví být paradoxně nejlepší Mellat Kejeta, která už od loňského roku hájí barvy Německa a má doma stříbrnou medaili z MS v půlmaratonu. Největší nadějí domácích fanoušků pak bude teprve čtyřiadvacetiletá japonská rekordmanka Mao Ichiyama (PB 2:20:29).

Přestože jsem zmiňoval, že klimatické podmínky nebudou přát rychlým časům, tak je myslím (i vzhledem k technické revoluci v běžecké obuvi) velmi pravděpodobné, že padne olympijský maratonský rekord, který drží od roku 2012 časem 2:23:07 Etiopanka Tiki Gelana.

Pokud se podíváme na výkony nejlepších Evropanek z letošní sezony, vévodí jim naturalizovaná Izraelka (a vítězka Pražské maratonu 2019) Lornah Chemtai Salpeterová, druhá je Katharina Steinruck z Německa a třetí Polka Aleksandra Lisowska. Z Češek je nejvýše na osmém místě Vrabcová, následuje čtrnáctá Joglová a jednadvacátá Hrochová.

A jaké jsou tedy vyhlídky českých závodnic? Osobní rekordy by byly velkým překvapením. Primární bude boj o pozici nejlepší Češky v závodě, a dále o překonání následujících met:

Nejlepší umístění české maratonkyně na OH - Alena Peterková 24. místo (Barcelona 1992)
Nejlepší čas české maratonkyně na OH - Eva Vrabcová-Nývltová 2:33:51 (Rio 2016)

Ať už bude výsledek jakýkoliv, je nutné závěrem zdůraznit, že český ženský maraton zažívá zlatou éru, která se nemusí opakovat. Není totiž výsledkem správně nastaveného systému výchovy a podpory mladých talentů, ale ojedinělým příběhem vůle a nadšení, které Eva Vrabcová-Nývltová, Marcela Joglová a Tereza Hrochová každá zvlášť a svým unikátním způsobem napsaly.

Profily českých maratonkyň

Eva Vrabcová-Nývltová (1986)

Foto: Martin Edlman

Oddíl: PSK Olymp Praha

Trenér: Martin Vrabec

Osobní rekordy: maraton - 2:26:31 NR (Berlín 2018); půlmaraton - 1:11:01 (Praha 2018) NR; 10 km - 33:01 (New York 2018)

Marcela Joglová (1987)

Oddíl: Here To Win

Trenér: Jan Pernica

Osobní rekordy: maraton - 2:28:16 (Twente 2021); půlmaraton - 1:13:46 (Kostěnice 2020); 10 km - 35:42 (Praha 2018), 10 000 m - 34:22 (Slavkov 2020)

Tereza Hrochová (1996)

Oddíl: AK Škoda Plzeň

Trenér: Vladimír Bartůněk

Osobní rekordy: maraton - 2:29:06 (Fürstenfeld 2021); půlmaraton - 1:12:13 (Gdynia 2020); 10 km - 35:56 (Běchovice 2019), 10 000 m - 33:00 (Birmingham 2021)