Za Jirkou Šoptenkem
Poprvé jsem Jirku poznal na podzim 2013. Zrovna jsem vydal vlastním nákladem knihu Kolín-Conakry a občas jsem napsal nějaký článek o běhání. Jirkovi se líbily, a tak mi začal posílat ukázky ze svého rozhovoru s Vlastimilem Zwiefelhoferem. Chtěl znát můj názor a zajímal se o možnosti, jak si knižní rozhovor taky vydat sám.
Na knížce o „Vlastíkovi“ mu strašně moc záleželo. Když doma přepisoval více než dvacetihodinový záznam z diktafonu, propadal se do čím dál hlubší deprese, musel práce na knize přerušit a jejím předplatitelům poslal v prosinci 2013 peníze s omluvou nazpět. Naštěstí se našlo dost těch, kteří Jirku ubezpečili, že si na knihu počkají, a on se po několika týdnech marodění dokázal znovu pustit do psaní.
Jeho kniha o jednom z nejlepších českých běžců všech dob nakonec vyšla v červenci 2014 a už v srpnu se začal chystat dotisk. Celkově se jí prodalo přes tisíc kusů, což Jirkovi trochu pomohlo i finančně. Jirka totiž tvrdil, že se dokáže v životě vždy věnovat pouze jedné věci, a tak během psaní šlo stranou všechno, včetně jeho normální práce.
O čtyři roky později pak po neméně strastiplném procesu publikoval knihu o Róbertu Štefkovi. Také ta se rychle vyprodala a měla u čtenářů mimořádně příznivé recenze.
Na jaře 2019 jsem si Jirku pozval k sobě domů jako jednoho z prvních hostů podcastu Štrekaři. Byl hezký dubnový den, ale on mi u vchodu omluvně povídá, že se na podcast necítí, a jestli bychom se nešli radši projít.
Došli jsme z Vysočan na Proseckou vyhlídku a Jirka se opět omlouval. Potřeboval si dát cigaretu a chtěl se ujistit, zda mě kouř nebude obtěžovat. Zapálil si a pak jsme několik hodin jen tak kecali. Samozřejmě hlavně o běhání, které miloval nejvíc na světě, o rockové hudbě, kterou měl hned na druhém místě, a taky o holkách, do kterých se tak nešťastně zamilovával.
Přestože byl dost skleslý, o každém mluvil pozitivně. Nepomlouval a na všech viděl především to dobré. To byla Jirkova typická a řekl bych až nečeská vlastnost.
Asi o dva týdny později už byl v lepší formě a podcast se nám podařilo natočit. Je to nejspíš jediný delší rozhovor, který poskytl, a můžete si ho poslechnout zde.
Na rozhovory byl přitom Jirka machr. Když mu v roce 1996 nevyšel pokus o OH v Atlantě, dostal nápad, že začne vydávat časopis Runholic. První číslo ještě nabouchal na stroji, ale pak už pokračoval moderně – na počítači v textovém editoru T602.
V Runholicu jste se samozřejmě dočetli výsledky a reportáže ze závodů, ale úplně nejzajímavější byly právě Jirkovy rozhovory (s Kubistou, Pešavou, Šuldesovou atd.) Časopisem žil, ale zároveň byl nadále závodníkem, takže bylo běžné, že hned po doběhu začal od ostatních atletů nabírat ohlasy. Runholic nejen psal a doma tisknul, ale i nosil na poštu a rozesílal zhruba třem stovkám předplatitelů.
Skloubit život „profesionálního“ běžce (Jirka měl základní podporu ze Spartaku Praha 4 a jinak žil jen z toho, co si vydělal na závodech) s rolí reportéra vydržel přesně čtyřicet čísel, až do roku 1999, kdy opět zahořel snem o olympijských hrách. Pokus o překonání limitu ve stýplu na OH v Sydney mu ale zhatilo zranění. Vrcholovou kariéru ukončil ve 31 letech s osmnácti mistrovskými medailemi na tratích 800, 1500 a 3000 m překážek a deseti starty v mezistátních utkáních.
Na velkou zahraniční akci se mu bohužel nominovat nepodařilo. Trénoval poctivě, ale přiznával, že na ty šampionátové limity možná „neměl hlavu“. Přesně tu, kterou si odmítl nechat ostříhat, když ho k tomu trenér Kváč na začátku devadesátých let ve VŠ Praha nutil. I kvůli tomu Jirka nakonec odešel do Spartaku, kde našel svůj druhý domov.
Po dvou knížkách si vzal Jirka oddechový čas. Snažil se pracovat, dál hledal životní lásku, chodil fandit na závody a za kamarády z Děkanky.
A pak se mi loni ozval celý nadšený s novým nápadem. Chtěl točit běžecké dokumenty. Investoval úspory do nové techniky a měl velké ambice. Doufal, že by jeho dokument mohla jednou vysílat Česká televize. Přiznám se, že jsem mu to rozmlouval. Přesvědčoval jsem ho, aby pokračoval raději v psaní. Samozřejmě mě neposlechl a vrhl se do natáčení snímku o Jiřím Sýkorovi, českém rekordmanovi na 5000 metrů.
Naposledy jsem si s Jirkou Šoptenkem psal koncem září. Chtěl jsem mu tento týden poslat svou novou knížku. Ještě jsem mu stačil prozradit, že jsem pro něj do textu přichystal malé překvapení.
Teď už se bohužel nedozvím, co by řekl na to, že jsem z jeho tištěného Runholicu udělal ve svém románu oblíbenou sociální síť současných českých běžců. Asi by řekl, že je to prima. Takový byl prostě Jirka.
Tak aspoň doufám, že jeho dokument o panu Sýkorovi, byť v nedokončené podobě, jednou spatří svělo světa.
A jestli někdy v antikvariátu narazíte na Jirkovy knížky, prosím, nenechávejte je tam ležet. Dal do nich velký kus sebe.
Galerie
